ME Laser Radial, Italie- Riccione

Na místo přijíždíme jeden den před závodem, ale zjišťujeme, že jsme o nic nepřišli. Týmy, které tu už několik dní chtěli trénovat, v podstatě na vodu nevyjeli, kvůli bezvětří, zato jsou 4 zlomené stěžně – písečná pláž, kde se přistává je spíš pro surfaře, než pro jachtaře. Slabý vítr se nakonec stává synonymem tohoto Mistrovství Evropy.

Na startu je 91 závodnic nejen z Evropy, které jsou rozděleny na dvě skupiny. Mimochodem zároveň je tady mistrovství mládeže, kde se sešlo 56 dívek a 150 kluků, bohužel česko mělo zastoupení pouze mezi ženami.

Předpověď na celý týden není od počátku nic moc, výběžek tlakové výše a téměř nulový gradientní vítr, nezbývá než doufat v brízu. Pří tréninkové rozjížďce kontroluji proudy, které se tu pohybují v rozmezí 5-10m za min. Směr a síla se mění každý den, ale většinou jsou v celém závodním prostoru stejné, takže jsou důležité v podstatě jen na startu a při dojezdu na jedničku.

V neděli, první závodní den, od rána fouká docela slušný SV vítr o síle 10 uzlů, start se však posouvá až na 13 hodinu z důvodu kolize mezi vypsáním a plachetními směrnicemi. Škoda, protože odpoledne vítr značně slábne až k hranici 5 uzlů, ale vlny zůstávají (cca 1,2m). To pro vnitrozemce nejsou zrovna ideální podmínky, takže první den Veronika dojíždí 14. a 26. ve skupině, to znamená průběžné 39.místo.

Druhý den je od rána jasno a slaboučký vítr ze SV, který se celý den pere s brízou, takže trávíme na vodě 5 hodin opalováním, ale rozjížďka žádná.

Na třetí den jsou vypsány tři rozjížďky. Pořadatelé konečně dostávají rozum a start vypisují až na 13.00. Po hodině na vodě, začne konečně odpoledne sílit bríza. Scénář bude po zbytek závodů stejný, kolem jedné hodiny startuje bríza ze 40°, několik pokusů postavit dráhu v měnícím se směru větru a pulzující síle (minimální rychlost větru 5 uzlů pořadatele velmi pečlivě dodržovali), kolem půl třetí se vítr stabilizuje na směru 90° až 110°, kde zesílí na dostatečných 5-7 uzlů a začíná se startovat. Proud byl obvykle 60° až 90°, takže většina startů se daří na první pokus… Tento den je už výrazně úspěšnější – dojezdy 10, 5, 14. Po analýze dne lze konstatovat, že vítr je sice slabý, ale směrově velmi stabilní, takže recept na úspěch je jasný – dobrý start na čistém větru a pak už jen jet na rychlost s minimem obratů.

Čtvrtý den, poslední den kvalifikace, podmínky opět stejné. Po výborných startech je Veronika na první bójce vždy v první pětce. Sice se ji nedaří zaďáky, ale dojezdy 10 a 6 jsou víc než uspokojivé. Večer u průběžných výsledků je možné zaslechnout nejčastěji dvě jména Gintare a Ausra. Gintare vede ženy s dojezdy 2,16,1,2,1,1,OCS (v cíli ale první) a Ausra nejlepší v dívkách s dojezdy 5,1,4,1,1,1. Obě největší překvapení závodu, obě dvě z Litvy, obě s neuvěřitelnou rychlostí na stoupačku. Soupeře míjí jako stojící patníky…jejich trenér Linas září jako sluníčko, ale tajemství rychlosti nechce prozradit. OCS se nakonec stane pro Gintaru osudným a při jediné škrtačce si započítá i 16 z druhé rozjížďky a končí a o dva body na druhém místě. Po zbytek šampionátu je vidět kauče z velkých týmů v roli špiónů, snažící se zaznamenat na kameru pár použitelných záběrů litevských zázraků.

Pátý den jsou v plánu dvě finálové rozjížďky. Start sice až kolem třetí, ale vítr nám nadělil chvílemi až neuvěřitelných 10 uzlů, takže závodníci musí chvílemi i zlehka vyvažovat J. V první rozjížďce má Veronika pěkný start, několik minut po startu se ji dokonce daří překřížit celé pole, ale bohužel vítr se tentokrát stočil až na 120° a výrazně vychází pravá strana. Na první bójce je na 22. místě, ze kterého se postupně propracovává kupředu, situace se značně komplikuje ve chvíli, kdy se na poslední zaďák sjíždí zlatá skupina se skupinou kluků. Téměř stovka lodí pohromadě vyhovuje jen závodníkům na konci pole. Ve spodní bráně se několik minut sráží lodě a padají hodně hlasité nadávky, ale na koho chcete protestovat, když se tam srazí 20 lodí? V podstatě jsou v tom všichni nevině. V cíli to znamená pro Veroniku „pouze“ 15. místo. Další rozjížďka je ale už klidnější a od počátku bojuje kolem 10. místa. Na poslední zaďák zůstává stát chvíli ve větrné díře, ale na krátké poslední stoupačce ještě předjíždí dvě lodě a dojíždí na slušné 13. pozici.

Poslední den přišla vysoká oblačnost, takže bríza nepřišla v požadované síle a závodní komise mohla po celodenním čekání na břehu závod v 15 hodin odpískat a v 18 hodin vyhlásit vítěze.

Po devíti rozjížďkách se škrtala pouze jedna rozjížďka, což jako obvykle Veronice vyhovovalo, protože kromě 26tky, neměla na rozdíl od soupeřů co škrtat a vyneslo ji to na skvělé 11. místo (9. z Evropy), když za ní zůstalo mnoho favoritů (16. Sari Mutala FIN, 18. Railey Page USA, 20. Petra Niemann GER, 21. Laura Baldwin GBR, 26. Sophie de Turckheim FRA atd.). Kromě výborného výsledku mám také radost z výrazného zlepšení Veroniky na startech (výsledek intenzivní práce na několika posledních závodech, kde jsme se na starty zaměřili). Výborná byla také tradičně stabilita výkonu v průběhu celého závodu bez nějakých „úletů“, pramenící z vyspělé konzervativní strategie a taktiky.

Mistrem Evropy se tedy nakonec stala letos výborně jezdící belgičanka Evi Van Acker, druhá litevka Gintare Volungeviciute a třetí britka Penny Clark. Mistrovství bylo letos velkým zklamáním pro „super velmoci“ jako tým GBR, nebo francouze, kteří se v žádných z kategorií v první desítce prakticky neobjevovali. Naopak zářily státy jako Belgie, Litva, Rusko, Turecko, Nizozemí, u mládežníků pak zejména Slovinsko a Chorvatsko.