Rozhovory s reprezentanty – mládí na prkně – Kateřina Švíková

Kateřina Švíková – toto jméno si dobře zapamatujte, jednou totiž možná bude první ženou, která bude naše barvy reprezentovat na letních olympijských hrách ve windsurfingu. A třeba už brzy. 

Mladá nadějná windsurfařka právě tuto sezónu zažívá přechod z lodní třídy Laser Radial a z juniorského prkna BIC Tecno 293 na olympijskou třídu RS:X. My jsme se jí zeptali na všechno – od toho, jak vidí svou budoucnost, až po to, jak jde takové velké plány zvládat se školou. Káťa totiž studuje teprve šestý ročník víceletého gymnázia.

Jak dlouho už na windsurfu jezdíš, a dělala jsi před jachtingem ještě nějaký jiný sport?
Závodit jsem začala až minulý rok, ale tak nějak rekreačně pro zábavu to dělám už dlouho. No a konkrétně na olympijské třídě RS:X, na které pojedu v srpnu kvalifikaci na letní OH v Tokiu, jsem teď stála poprvé v lednu. A první dojmy jsou super, moc mě to baví, i když vím, že je přede mnou ještě spousta práce a tréninků. Předtím jsem jako malá hrála tenis, ale potom nějak vyplynulo, že jsem se začala více věnovat vodě.
 
A kde jsi s tímto sportem vlastně začínala, u nás nebo venku? Dá se vůbec v Čechách závodit?
První závody jsem loňskou sezónu zkoušela jen v Čechách, první velké mezinárodní letos v květnu v Holandsku. Ale v Čechách se to dobře rozrůstá, jak v počtu závodníků, tak i v počtu závodů. Podobně jako třeba třídy Optimist nebo Laser má i windsurfing svůj Český pohár.
 
Minulý rok jsi jezdila závody jak na Laseru, tak na windsurfařské třídě BIC Tecno 293. Co bylo tím hlavním impulsem pro definitivní rozhodnutí?
Úplně původně přišla nabídka od Českého svazu jachtingu – jednak to bylo o tom, že ve mně viděli potenciál, a jednak je ve třídě RS:X o dost větší šance se prosadit. V lednu jsem tedy na zkoušku s Karlem Lavickým, který mi pomáhá se v mezinárodním windsurfařském světě neztratit, odjela do španělského Cádizu. Tam mě to začalo fakt bavit, takže jsem si řekla, že bych do toho mohla jít naplno. V tu dobu už bylo jasné, že mým posledním závodem na Laseru bylo loňské mistrovství Evropy.
 
A kdybys ještě měla vyzdvihnout jednu věc, ve které je pro tebe windsurfing lepší než Laser, která by to byla?
Určitě je to mnohem větší adrenalin. Přijde mi to rychlejší, fyzicky náročnější, a to se mi na tom právě líbí.
 
Za necelý měsíc startuje mistrovství světa v Dánsku, které je zároveň první kvalifikací na letní olympijské hry v Tokiu 2020. Jak vypadala a vypadá tvoje příprava?
Teď vyrážím na dvoutýdenní soustředění v Chorvatsku. Pak už se přesouváme rovnou do Aarhusu, kde před závodem stihneme pár dní tréninku přímo v místě konání, a potom už to vše vypukne. Žádný závod už do té doby nestihnu. Letos se intenzivně připravuji od zimy, kdy jsem trénovala ve Španělsku, a v květnu mi v Holandsku začala série závodů. Důležité bylo sehnat nějakou skupinu, se kterou bych mohla trénovat na mezinárodní úrovni, v úvahu připadalo Polsko, ale nakonec jsem konec června odtrénovala s maďarským týmem na Balatonu.

 
Pojedeš do Dánska s nějakými konkrétními ambicemi?
Hlavně se prostě umístit co nejlépe – vzhledem k tomu, že je to teď vše ještě tak trochu ve hvězdách, a velké mezinárodní závody jezdím první sezónu, tak uvidíme, jak to všechno dopadne. Ale samozřejmě bych chtěla dopadnout co nejlépe.
 
A co se bude dít po kvalifikaci, máte už nějaké konkrétní plány, bude to záležet na tom, jak se umístíš?
Zatím to nemá úplně konkrétní podobu, ale určitě bude nejdůležitější sehnat k sobě lidi na trénink. Vypadá to, že by se i v Čechách mohla dát dohromady skupinka, která by intenzivněji trénovala, jsou to kamarádi, co také postupně odrůstají z mládežnické windsurfingové třídy BIC Techno 293 a chtějí se závodům dál věnovat. To by bylo super.
 
Jak jdou všechny tyto plány zvládat se školou? Co vlastně studuješ a jak jsi na tom?
Studuji druhý ročník gymnázia. Mám individuální plán, bez toho by to asi vůbec nešlo zvládat. Na docházku je vždycky horší to druhé pololetí, kdy už nám začíná sezóna. Mám ale skvělou podporu ve spolužácích, když jsem pryč, posílají mi učení, a pomáhají mi to všechno zvládat. Takže celkově si myslím, že to zatím jde dobře.
 
I přesto ale olympijské plány a přípravy určitě zaberou spoustu času – dokázala bys říct, co ti to bere a dává? Trávit čas na cestách s podobně naladěnými lidmi musí být super.
To určitě, ale na druhou stranu tím trochu přicházím o své kamarády doma v Praze. Když už jsem doma, hned po škole mám buď trénink, nebo se jdu učit, abych v náhradních termínech dohnala, co jsem zameškala, balím, vybaluji… Ale obecně je to určitě super, dává mi to spoustu zážitků a zkušeností.
 
A co ty a strach – měla jsi během svých let na vodě už někdy nějaký moment, který by ti fakt nesedl a po kterém by sis říkala, že už to prkno nechceš nikdy vidět?
Naštěstí zatím asi ne. Zpočátku se mi sice stávalo, že jsem se už vztekala nad tím, že jsem se nemohla ani rozjet, ale to nebyl žádný dramatický moment, prostě jen začátky. No, a to se naštěstí zlomilo.
 
Na závěr, jaký je tvůj názor jako v podstatě skoro profesionála na to, že se spekuluje o tom, jestli windsurfing zůstane olympijským sportem? Myslíš, že to má vliv na to, kolik k tomuto sportu přichází nových lidí a dětí?
Myslím si, že u nás v Čechách je situace asi trochu odlišná než ve světě. U nás popularita roste, víc a víc dětí jezdí na závody, začíná se to jako koníček učit i více dospělých. Co se týče zrušení jako takového, teď jsem zase slyšela, že by se prý nemusel windsurfing rušit jako takový, ale jen by se třída RS:X vyměnila zase za něco nového a modernějšího – třeba za foily.
 
Děkujeme a budeme na kvalifikaci na letní OH v Tokiu držet palce!
Já taky díky.

Text Barbora Tuzarová