Rozhovory s reprezentanty – Pojede Karel Lavický na třetí olympiádu?

Karel Lavický, sympatický a opálený blonďák, rodák z Českých Budějovic, je v současné době náš nejlepší windsurfař ve třídě RS:X.

Ti, co sledují sportovní dění trochu pozorněji, jeho jméno určitě znají z letních olympijských her v Londýně a v Riu. Letos má šanci začít se prát o svůj třetí olympijský start, o ten tokijský v roce 2020, a to již v srpnu v dánském Aarhusu na mistrovství světa. Jak se na závody v současné době připravuje, jde profesionální sport skloubit s rodinným životem, a co si myslí o hrozícím vyřazení windsurfingu z programu letních olympijských her?

 
Jak vidíš svoji aktuální kampaň pro nadcházející letní olympiádu, jdeš do toho ještě naplno?
Určitě jo, v tom sportu to je takové jednoznačné, nejde to dělat nějak napůl. Je to potom hrozná ztráta času i peněz. Takže se určitě připravuju na Tokio, nebo respektive zatím spíše na kvalifikaci. (smích)
 
Jak taková kvalifikace vás windsurfařů vypadá?
Všichni jachtaři, respektive všechny olympijské lodní třídy, máme první část v rámci letošního mistrovství světa v Dánsku. Další částí bude mistrovství světa zase příští rok, a pak je ještě na závěr kontinentální kvalifikace přímo na jaře 2020, kdy je vlastně v každé lodní třídě ještě jedno další místo navíc pro Evropu. Díky tomu mají nekvalifikované evropské země ještě další šanci.
 
Co tvoje příprava na tyto nadcházející velké závody, jak vypadá?
Přes zimu je potřeba rozhodně být také na vodě, a hlavní je vždy najít nějakou kvalitní tréninkovou skupinu, se kterou můžu trénovat. Co se týče třeba Austrálie, tam by třeba byly ideální podmínky, ale není tam v podstatě jediný Australan, se kterým by se dalo trénovat. Poslední roky to tedy řeším hlavně tréninky ve španělském Cádizu, kam se dá dojet autem, vzít si sebou motorák, vybavení. Sice je to dlouhá cesta, ale není potřeba létat a řešit logistiku, jsou tam místní, jsou tam ideální podmínky. Dá se tedy říct, že je to na zimu takové centrum evropských windsurfařů. No a od jara potom začínají různé mezinárodní závody a série světových pohárů, ze kterých je většina společných s ostatními jachtařskými třídami.
 
Jaký máš cíl na mistrovství světa v Dánsku?
Určitě kvalifikovat se, ale je potřeba přiznat, že to bude letos ještě těžší, protože oproti Riu nám klukům ubrali nějaká místa a přidali je holkám. Ale uvidíme, jak to tam dopadne, budu se samozřejmě snažit dopadnout co nejlépe.

 
Myslíš si, že v České republice vyrůstá někdo, kdo by tě mohl v budoucnosti nahradit jako reprezentant na světových šampionátech a olympiádách?
Během několika posledních let se u nás vytvořila relativně silná skupina mladých windsurfařů, kteří zatím závodí na třídě BIC Techno 293, na té je nejmladším závodníkům kolem deseti let dvanácti let. Většina z nich přechází z lodní třídy Optimist, což je ideální, protože je to výborná příprava právě na windsurfing. Zatím jim chybí nějaké větší mezinárodní zkušenosti z velkých závodů, ale věřím, že se to snad bude rozvíjet dál a budou u nás vyrůstat další úspěšní windsurfaři.
 
Když už se bavíme o nové generaci windsurfařů, jak to u nás funguje s tréninkem dětí, v jakých oblastech je tento sport nejrozvinutější?
Oproti minulosti je dětí relativně dost, na závodech se sejde kolem třiceti nebo pětatřiceti dětí, ale jsou prakticky z celé republiky. Je tedy jenom málo klubů, kde jich je víc pohromadě, dobře to funguje třeba v Brně, ve Štětí nebo v Jablonci. A když je někde jenom jeden nebo dva, je potom samozřejmě problém zařídit kvalitní trénink pro jednotlivce nebo malou skupinku. Ale obecně se to rozrůstá a je víc a víc míst, kde se jim to daří.
 
Mohlo by tento růst nějak zastavit to, kdyby se nakonec opravdu vyřadil windsurfing z programu letních olympijských her, jak se o tom spekuluje?
Naštěstí to zatím ještě vůbec není jisté, uvidíme, jak to všechno dopadne, možná dojde jenom ke změně vybavení, možná rozhodnou, že budeme používat foily nebo něco podobného. Rozhodně by to, kdyby Tokio opravdu bylo poslední, uškodilo hlavně po finanční stránce, je otázka, do jaké míry by to potom Český svaz jachtingu podporoval dál. Ale bavil jsem se o tom zrovna nedávno s několika z těch starších dětí a jejich rodiči, a ne všichni tam mají takhle vysoké ambice – olympiádě je opravdu nutné obětovat spoustu času, peněz i úsilí. Myslím si tedy, že konkrétně u nás by to windsurfing jako sport přežil a ustál.
 
Mluvil jsi o tom, že je obtížné zařídit kvalitní trénink a sehnat trenéry. Neuvažuješ do budoucna vyměnit vlastní ježdění právě za funkci trenéra?
Do Tokia 2020 se ještě rozhodně stoprocentně soustředím na svou přípravu, to je teď primární. Je pravda, že těm starším dětem s potenciálem se snažím předat některé své zkušenosti hlavně z toho mezinárodního prostředí, které jim zatím chybí, ukázat jim, jak to na velkých závodech funguje, pomoct jim s přechodem na olympijskou třídu RS:X, ale moje kvalifikace je priorita. Jak to potom bude v budoucnu, je otázka toho, jak rozhodne ISAF ohledně vyřazení nebo ponechání windsurfingu na olympiádě. No, a do toho mám ještě rodinu, takže se rozhodně nenudím…
 
Takže jde příprava na olympiádu alespoň trochu skloubit s rodinou?
Určitě to jde, je to samozřejmě trochu komplikované, ale právě na to je ta zimní příprava ve Španělsku skvělá, nemusím na čtvrt roku odjet na druhý konec světa. Poprvé tam vše dovezeme autem, a pak můžu každých pár týdnů létat domů za rodinou. Teď se nám ke skoro tříleté Mařence narodil v červnu ještě Jeníček, takže se za nimi vždy domů moc těším.
 
Na závěr, windsurfingu se u nás amatérsky věnuje více a více lidí, měl bys pro ně nějaký tip, kde se to nejlépe naučit, kam vyrazit?
Z těch nejbližších to jsou Nové Mlýny, když budou ideální podmínky a předpověď, dá se tam vyrazit na jeden nebo dva dny, potom třeba taky Nechranice, které jsou přeci jen blíž Praze. Hodně se jezdí na Rujánu, kde sice na začátečníky někdy fouká trochu víc, ale je tam všude skvěle mělko. Když už se člověk trochu rozjezdí, skvělá je třeba i Garda. Pro začátek je určitě dobré nechat si od někoho vysvětlit, co a jak, ale odpadat si to potom člověk musí víceméně sám, získat na tom stabilitu. Ideální je myslím scházet se s nějakým instruktorem vždy po určitých krocích, které člověk zvládl, a chce se posunout zase dál.
 
Mockrát děkujeme a přejeme hodně štěstí na letošní první olympijskou kvalifikaci!

Text Barbora Tuzarová