Tým Atlantik minitransat na první regatě

Pořadatelé memoriálu zvolili navigačně velmi náročnou trať a tak nakonec tento závod nedokončilo 7 lodí, z čehož dvě skončily na skalách. Své osobní zážitky přináší David Křížek, kormidelník lodě Atlantik FT - CZE 516.

Po 1100Nm kvalifikační plavbě jsme zanechali obě lodě v Bormes u Toulonu a odjeli jsme si na 4 dny odpočinout domů. Čas utekl jako voda a už jsme byli zpět a nakládali jsme lodě na kamion společnosti PortBayt, která nám zajišťuje veškerou dopravu lodí. Bylo před námi dalších 1300km do Bretaně. Cestu jsme si již rozložili a za dva dny jsme skládali lodě v přístavu v Douarnenez. Doposud jsme měli k dispozici jen francouzské vypsání závodů a až na místě jsme zjistili, že se závod Marie-Agnes Peron startuje již ve čtvrtek. Nastalo zběsilé shánění vybavení. Nejprve kontrola dokladů a povolení k plavbě a dokumentů zdravotnických a bezpečnostních a pojištění atp. Dále kontrola na lodi. Záchranný ostrůvek, všechny barevné rakety, fluorescenční barva na vodu, kouřové a padákové rakety, záchranné vesty, náhradní bombičky, vysílačky, antény, mapy, tabulky… asi milion věcí. Měl jsem prošlou záruku o pár měsíců na některých raketách a tak nezbývalo, než zakoupit nové. Pak následovala kontrola asociace Mini. Dokumenty, třídové poplatky, fotografie lodi, závodníka, životopis atp. Divil jsem se, že nechtěli vidět závěť J Vše se však linulo ve velice příjemné atmosféře a vždy když jsem prohlásil, že se to nedá stihnout, tak nám přispěchal někdo na pomoc a řešil naše problémy. Závod byl pro nás velice důležitý. Bez jeho absolvování bychom nemohli startovat v závodě na Azory, který by nám měl již zajistit start v příštím Minitransatu. Pokud bychom neodstartovali, nebo nedojeli, celý projekt by byl ohrožen. Ráno před závodem jsme ještě chystali plachty a dokupovali poslední výbavu. Rychle jsem se Slovinci probral přípravu a vypsal si otočné body a nástrahy, které nás cestou čekají. Hned jak jsem viděl mapu, tak se mi roztřásly kolena. Jistě znáte obrázky bretaňských majáků na útesech, které jsou obklopeny špičatými skalami a jsou zalévány obrovskými vlnami. Tak to byly naše otočné body. Na přípravu jsem měl jen 30 minut a protože Dan mně pracoval na anténě, rychle jsem mu opsal 16 otočných bodů a souřadnice. Pak jsme s hrůzou zjistili, že je ve Francii svátek a obchody jsou zavřené. Jídla jsme moc neměli a tak jsme nakoupili pro každého osm palačinek a vypluli na start. Kdyby šel někdo z mých jachtařských svěřenců na start takhle nepřipraven, tak bych ho snad přizabil. Měl jsem z toho všeho strašně špatný pocit, ale bylo důležité jet a dokončit.

Start byl několikrát odložen. Nakonec bylo odstartováno 25.5. v 16.30h. Před startem hodně foukalo a tak jsem zarefoval, ale nakonec to zesláblo a tak se startovalo na plné plachty. Na startu bylo 68 lodí, z toho 38 one-design, což je naše kategorie. Jelo se v kategorii prototypů (karbonové speciály – naklápěcí kýly, vodní balasaty, natáčecí stěžně, větší oplachtění …) a v kategorii sériových lodí, do které spadají i naše lodě Pogo2. Nevěděl jsem jak moc agresivní je flotila a tak jsem se raději příliš netlačil. Start nebyl nic moc, ale startoval jsem z výhodného konce a stále jsem se držel na čistém větru, aniž bych musel točit. To znamenalo tak 20. místo. Navíc ze sériových lodí jsem nikoho před sebou neviděl a tak jsem byl nakonec spokojen. Speciály však byly stále rychlejší a já ztrácel a postupně se propadal polem. Po hektické přípravě jsem byl hodně unavený, stres mi nedovolil se pořádně vyspat a měl jsem hlad. Tak jsem vybalil palačinky a hned jsem se přejedl a bylo mi těžko. Vítr opět sílil a začala padat mlha. Viditelnost byla 50-100m a každou chvíli se z mlhy vynořila nějaká loď. I když jel člověk na větru zprava, musel být ostražitý, protože pro zabránění srážce museli zareagovat oba závodníci. Stoupali jsme zálivem Douarnenez k obávanému výběžku s majákem Pointe du Raz. Dopluli jsme tam těsně před oficiálním západem slunce, tedy před 22h. Proud zde byl kolem 5 uzlů. Voda se vařila a s lodí to každou chvíli někam hodilo. Vlny šly ze všech stran. Milan Hájek, který nám pomáhal s přípravou a popluje se mnou MiniFastnet, se jel podívat k majáku, ale ze skály nedohlédl přes mlhu ani na vodu. Jen slyšel jak se obrovské vlny rozbíjejí o skály.

V závěru stoupačky jsem se vydal do středu zálivu a propadl jsem se dozadu. Navíc jsem zjistil, že celou stoupačku jsem táhl pod přídí lano s uzlem na konci. Bylo to tažné lano a na rychlosti mi to jistě nepřidalo. Vím co si teď o mně myslíte, ale prostě přiznávám své chyby. Po otoční prvního majáku spousta lodí vytáhla Code Zero, ale já tu plachtu a manipulaci s ní nemám moc rád a tak jsem zariskoval a šel jsem do malého (55m²) genakru. Nakonec se to vyplatilo a já předjížděl lodě jednu po druhé. Nicméně mi to hodně snášelo k útesům a těsně jsem míjel další maják na Le Menhir, který houkal jak parník. Postupně padla úplná tma a mlha zůstala. Nebylo vidět vůbec nic. Navíc přišla i pěkná zima, která při vlhkosti 98% byla skoro nesnesitelná. Vše bylo mokré. Z plachet tekla voda a kapalo mi z čelovky. Rukavice studily. Mapy se v kajutě postupně rozmáčely. Prostě nic moc.

Míjím další otočný bod a někdy ve 2h v noci vytahuji velký 70m² genakr. Loď letí ve skluzu rychlostí kolem 10 uzlů. Není nic vidět, jen občas se těsně míjím s nějakou lodí. Řítíme se do obávaného místa Iles de Glenan a Ile aux Moutons. Potřeboval bych se kouknout na mapu, ale nejde to. Vítr sílí až na 24 uzlů a to už je na malý genakr, ale není čas to měnit. Snad to zeslábne. Třikrát dostávám spinout a loď si lehá na hladinu. Opět vše vracím a řítím se do neznáma. Tak bych potřeboval vidět mapu. Kolem je spousta lodí, ale drží se více vlevo. Proč? Nevidím maják, který už měl být dávno vidět. Za ideální viditelnosti jsem ho měl vidět na 15Nm. Už bych měl být jen asi půl míle od něho a nic. Na pravoboku něco bliká. Snad to proboha není ten maják. Co teď? Na mapu není čas. Už se chystám stáhnout genakr, abych alespoň trochu zpomalil. Nevím kde jsem. Proč nám nepovolí mapovou GPS? Bylo by to tak snadné. Než bych teď vynesl pozici a kurz do mapy, tak jsem na skále. Nic nevidím. Náhle se na levoboku objevuje těsně vedle mě maják. Nechávám tedy genakr na svém místě a prolétávám úžinu. Vpravo ode mě jedna loď míří pod blikající bóji. Někdo z nás asi udělal chybu. Později na břehu jsem se dozvěděl, že dvě lodě tam skončily na útesech.

Dalších 10Nm je pohoda. Pak přejíždím ve velké rychlosti skály, které jsou za odlivu nad vodou, ale trošku mi dělá starosti, že nevidím maják, který má místo označovat. Už jsem unaven a nedělám si s tím velkou hlavu. Během noci vůbec nespím a nad ránem za svítání míjím nejvzdálenější otočný bod. Je to vlastně jen špičatá skála trčící z vody s majákem. Vidím ho až když jsem 50m od něho. Rychle balím spinakr a tlačím se na vnitřní pozici, protože se sem sjíždějí další tři lodě. Byly to speciály a na dalším raumovém kuru mě stejně předjíždějí a mizí v mlze. Právě na bočák jsou prototypy o hodně rychlejší. Míjím Il de Groaix a točím další otočný bod. Těsně za mnou je Ecover. Speciál loňského vítěze Minitransatu třídy one-design. Co ten tady dělá? Nakonec jsem se dozvěděl, že mu nefungoval autopilot.

Dalších 60Nm je stoupačka. Jedu ve slabších proudech, ale jistotu nemám. Grafický plánek přílivů je na břehu a já mam jen graf na hodinkách. Další chyba způsobená chaosem před startem. Loď je vyvážená a já opět dojíždím některé speciály. Únava roste a chce se mi děsně spát. Vynáším pozici a nařizuji budíka na 20 minut. Usínám. Najednou vyletím. Rozhlížím se v husté mlze a vynáším pozici. Je úplně stejná. Spal jsem asi jen 5 minut. Před souostrovím a útesy Il de Glenan najednou kolabuje GPSka. Na displeji mizí všechny čísla. Není to jen chvilkový problém satelitů, ale přístroje. To je zlé. Domlouvám mu. Vyndávám konektory. Poťukávám do něj. Mlátím do něj. Vymontovávám jej a nic. Co teď? Přede mnou šílené mělčiny a já mám jen mapu a ani nevím kde přesně jsem. Navigace s náměrovým kompase nepřipadá v úvahu kvůli husté mlze a se sextantem už vůbec ne. Co budu dělat? Postupně zpomaluji a nechávám se dojet Holandským závodníkem na speciálu. Musím se ho držet zuby nehty. Musím dokončit. Přeci jsem celý projekt nepřipravoval jen proto, aby mě pak odepsala jedna blbá krabička s čísly, tedy spíše bez čísel. Je mi ale jasný, že v noci se ho neudržím. Čekají mě další náročné úseky a pokud se vítr stočí více z boku, tak mi ujede. A já stále nevím kde jsem. Jsem vzteky bez sebe. Chystám se GPSku narazit displejem na vinčnu, ale dávám jí poslední šanci a ona jak kdyby to tušila, tak naskakuje. Jo! To je super. Jsem zpět v závodě a na Holanďana kašlu a opět mu ujíždím.

Volím taktiku výjezdu dále od pobřeží. Očekávám stočení větru z NW, ale první úsek je skoro od kurzu. Zdá se mi to jako výborný plán a změna skutečně přichází. Je to paráda. Vůbec ale nevím kolikátý jsem. Hodně jsem ztratil na první stoupačce, ale zase jsem vydělal na zběsilé jízdě s genakrem. Teď když si zpětně přemítám svoji strategii, tak vím, že to byla totální blbost, ale na vodě jsem byl totálně unavený a nevyspalí a moc mi to nemyslelo. Navíc se začaly objevovat první halucinace. Z vln mi vystupovaly různé předměty, kterých jsem se pak nemohl zbavit. Nejprve to byly velryby, které se vlnám alespoň podobaly, ale pak to byly stupně vítězů a šachovnicový prapor a další šílenosti. Měl jsem fakt dost. Vypil jsem energetický nápoj, posílil se proteinovo-sacharidovou tyčinkou a s chutí se pustil do dalšího boje. Vítr přeskočil víc než jsem čekal a já jel skoro na bočák. Maják na konci Poin de Sein jsem viděl zase až na 50m. Byla mi děsná zima. Dělal jsem dřepy, zběsile kroužil rukama, měl jsem tři flísky a to nejlepší oblečení od SUUNTO, ale nestačilo to. Byla to vnitřní zima, proti které není obrany. Je to kombinace studeného potu, strachu, nevyspání a totální únavy. Naštěstí je další kurs na genakr. Fouká na hranici použitelnosti top genakru, ale už to chci mít za sebou a tak jdu do toho. Loď zase letí, ale nevím kam. Nic není vidět. Na dalším otočném bodě předjíždím podruhé Ecover. Pak 6Nm na bočák a závěrečných 12Nm do cíle v zálivu Douarnenez. Mlha se rozpadá a já zjišťuji, že po celou dobu našeho zápolení bylo na břehu pravděpodobně krásné počasí. V dálce před přídí vidím tři spinakry. Dělám co můžu. Sjíždím vlny, pumpuji s genakrem a skutečně se k nim přibližuji. Poslední z lodí je Cap du Monde. Pogo 2 z naší kategorie. Musím jí dostat. Vyjíždím poryvy a několikrát halzuji. Nakonec jí předjíždím asi o 20m v cíli. Hned za cílem na mě čeká člun. Balím plachty a on mě táhne do přístavu. Tam již čeká Milan a hlásí, že jsem na 19. místě a 36. celkově. Myslel jsem, že to bude lepší, ale na druhou stranu jsem nebyl daleko od toho, abych skončil na skalách. Nedalo se přímo soupeřit s ostatními. Skoro nikoho jsem cestou pořádně neviděl. Jelo se tedy spíše na strategii než na taktiku a na to jsme se ve spěchu nestačili dostatečně připravit. Dan přijel 10 lodí za mnou, tedy na celkovém 46. místě a ve one-designech byl 28. Za ním pak dopluli např. Karen Lobovic, která jela poslední závod Vende Globe, nebo Jazek Kaciorowski, který jel závod kolem světa obřích katamaránů The Race a další osobnosti oceánského jachtingu. Navíc měl na přípravu ještě mnohem méně času a také jídla a vody měl podstatně méně. Dvakrát jsme se na trase ocitli mimo mapy, což já jsem tušil, že je to OK, ale on přípravu na PC nestihl a tak tu jistotu neměl. Také u koordinátů na zvlhlém papíře nevěděl zda jsem u nejvzdálenějšího otočného bodu napsal číslo 8, nebo 9. Zkrátka nelehká situace. Výsledek tedy nic moc, ale mohlo to být i horší. Byl to náš první sólový závod a hned ve tvrdé konkurenci a v jednom z nejnáročnějších míst na navigaci na světě. Všichni nás pak ujišťovali, že už to bude jen lepší.

Byl jsem totálně unaven a první pivo na lačno mě totálně uzemnilo, ale se druhým se to zlepšilo a po nástupu jsme vesele konverzovali až do půlnoci. Po dvanácti hodinách spánku. Jsem zase fit. Loď dnes nechci ani vidět, ale od zítřka s Milanem trénujeme. Chci udělat perfektní přípravu navigace, lodě i stravy a před závodem si dát volno. V sobotu pojedeme prologový závod a v neděli vyrážíme na jeden z nejdrsnějších závodů na světě, na MiniFastnet, který se naštěstí jede ve dvojicích. Informace budou na www.minitransat.cz, kde naleznete také odkaz na stránky závodu, na kterých bude sledovací zařízení vynášet pozici a průběžné pořadí. Tak držte palce.

Omlouvám se, že jsem se zase tak rozepsal, ale na můj vkus to bylo zase až moc zážitků najednou, ze kterých se musím vypovídat. Snad to někdo dočte až sem. Napište nám na info@minitransat.cz.

Ahoj David+

David Křížek

Atlantik FT – CZE 516

www.minitransat.cz