Zpráva o druhé etapě závodu přímo od Davida Křížka

Nejtěžší sólový závod sezóny – Les Sables – Les Acores – Les Sables

Český jachtař David Křížek úspěšně dokončil nejtěžší závod svého života a po právu si tak vybojoval nominaci na legendární Minitransat, který se pojede v příštím roce. Zde vám přinášíme jeho osobní hodnocení průběhu druhé etapy z Azorských ostrovů do francouzského Les Sables dOlonne.

Tak jsem to celé zvládnul a úspěšně protnul cílovou čáru na 15. místě. Na břehu mě čekalo spousta lidí a to i přes pozdní noční hodinu. Byl to nádherný pocit. Krásné bylo také ranní ulehnutí do postele, která není pod vodou, nemá náklon 30°, neřítí se 15 uzlovou rychlostí a nepropadá se každou chvíli o 3 metry. Ještě je celá řada závodníků na moři a tak konečné pořadí není známo, ale pravděpodobně to bude také 15. místo celkově. A jaké to tentokrát vlastně bylo?

Na startu jsem byl poměrně klidný, i přes to, že foukalo dost přes 20 uzlů. Rozhodl jsem se pro riskantní start pravobokem a vypadalo to, že bude dostatek prostoru. Prostě, že všechny převezu. To by se také stalo, kdyby se mi 1,30min. před startem nezasekl výtah kosatky. Odstranění problému netrvalo dlouho, ale na super start to nebylo. Držel jsem se ve středu kanálu mezi ostrovy. Znal jsem situaci, protože den předem jsem si to projel trajektem. Strategie dobrá, ale postupně jsem začal ztrácet a předjížděla mě spousta lodí na rychlost. Jel jsem na sever pro očekávanou změnu, ale nemohl jsem přijít na to v čem je problém. Loď se chovala stále divněji a byla i hůře ovladatelná. Změna větru se konečně dostavila a já se mohl stočit k vytouženému směru do Francie.

Druhý den několikrát vybírám z přední části lodě stále více vody. Příď se boří do vln a loď špatně reaguje. Při několikátém vybírání dostávám mořskou nemoc. Zvracím. V lodi je horko, pach benzinu a generátoru a loď skáče v 3m vlnách. Napadlo mě, zda není voda v přední příďové přepážce. Pracně se dostávám dopředu. Loď divoce skáče po vlnách. Odtrhuji víko, které je na hvězdicové imbusy a zjišťuji, že přední komora je plná vody, která postupně přetéká až dále do trupu. Vylézám se nadechnout a okamžitě dostávám sprchu vodní tříště. Vodu je potřeba vybrat, když ale polezu do přídě, tak zas dostanu mořskou nemoc. Co s tím? Přeci potupně nevrhnu v přídi, odkud se těžko vylézá. Není jiné východisko. Dlouze jsem se zahleděl do kajuty a vyvolal si příchod nemoci sám. Těsně dobíhám na záď a zvracím. Když už není co, tak jdu vybrat tu vodu. Je tam snad 100 litrů. Také odhaluji příčinu. Původní majitel přelepil 4 dírky po vazácích lepenkou, která se ve vlnách odtrhla a každou vlnou se dovnitř hrnula voda. Zalepit to nelze. Všechno je mokré. Udělal jsem alespoň pár pokusů. Večer se moře trochu uklidňuje a přichází geniální myšlenka. Dávám do pusy čtyři žvýkačky, beru pásku a jdu na příď. Počkal jsem na klidnější hladinu. Pak odtrhávám kus žvýkačky a zalepuji první a druhou díru. Otírám povrch toaletním papírem a rychle místo přelepuji stříbrnou páskou. Tak postupuji i na druhé straně. Sláva drží to a loď je v suchu.

Již třetí den jsem nezachytil meteo předpověď a ani neznám svoji pozici. Také mi praská otěžová kladka, ale rychle ji nahrazuji karabinou a kladku opravuji provazem. Ještě, že mám skvělá lana od Martina Starého (FSE Roobline). Vydrží i oděr v karabině a ostrý lom. Další dva dny jsem bez předpovědi. Nová anténa v lodi je v 3m vlnách nedostatečná. Navíc jsem neopatrností při pádu z vlny zlomil malou anténu na rádiu. Měl jsem takový vztek, že zbylý kus skončil na dalších sedm dílů. Další den jsem šplhal na stěžeň, abych natáhl drát po vantu a konečně chytám chraplavou prognózu. Nehlásí však již pozici středu tlakové výše, ale jen to, že postupuje směrem na NE. To je sice hezké, ale nevím kde se vůči ní nacházím. Zanedlouho je mi to však jasné. Barometr lítá ze 1027 na 1010 a zpět a úplně blázní. Ocitl jsem se v samotném středu. Výše se oproti původní prognóze nasunula o dva dny dříve. To už jsem měl být dávno pryč. Vítr ulehá a kousek ode mě projíždí čtyři plachetnice. Loď se zastavuje.

Ráno se spojuji s vysílačkou s Elein ze Singapuru a s Jelmarem z Holandska. Probíráme meteo. Oni ale stále trochu jedou. Já se rozjel asi jen na 20min. Večer hodně jím a v noci dlouho spím. Vítr nula. Dopoledne dobrých 5 uzlů a s Code Zero jedu o něco rychleji než vítr. V noci je opět bezvětří. Proud mě vrací o 2Nm zpět a navíc mi zrezla lžíce. Je to na mrtvici. Co mám dělat? Co mám jen dělat?!? Uklízím loď a opravuji drobnosti. Náhle připlouvá velryba, která je asi 2,5 krát větší než moje loď. Mizí pod vodou, ale za chvíli je zpět, ale zas o něco blíže. Napotřetí nás dělí asi jen 5m. Lákám jí blíže. Je nádherná…Nekecám…Mám to na videu. Je to úchvatný zážitek. Úplně zapomínám, že jsem na pokraji psychického zhroucení z mé bezvýchodné závodní pozice. Zachytil jsem meteo. Je to špatný. Náhle slyším ve vysílačce křičet Elein, že na ni najíždí obrovský vorvaň. Někdo ji radí ať dupe a křičí. Asi to zabírá. Rozhoduji se, že příště už vorvaně nebudu raději přilákávat. Je úplné bezvětří a hladina jak zrcadlo. Už vás vidím jak sedíte u internetu a říkáte si, že jsem úplně nemožný. Další den se rozjíždím, ale dělám jen 39Nm za 24h. Říkám si, že to je jak ve filmu Prci, prci, prcičky, kdy u internetu hlásí: „Jóóó, obživ!!!,“ ale pak jsem zase zaparkoval v bezvětří. V noci nespím a snažím se zachytit každý vánek. Hodně pracuji s Code Zero.

Konečně trochu větru a z dobré strany. Vytahuji velký 75m genakr. Předpovědi mám polovinu a pořadí neznám. Ani Jelmar a Elein nic nezachytili. Naše trio bojuje společně o každý metr. Dotahuji Elenin náskok 50Nm a v noci předjíždím díky šílené jízdě na bočák s velkým spi i Jelmara. Match racing uprostřed oceánu trvá tři dny. Dotáhl jsem se z 26. místa na 24. Je to těžké. I tady jsou dobří soupeři. Elein jela např. BT Challenge. Tedy kolem světa proti proudům a převládajícím větrům. Nyní kupuje starou loď od Ellen McArthur a chystá se na Vendée Globe. Fouká bočák, ale místo 5-10 uzlů je to až 22. Loď jede nádherně, ale i tak mám strašné deprese. Je mi na nic a občas slyším nějaké hlasy. Je to hrozný stav a nedokážu se ho zbavit. Navíc do lodě začalo téct zadem. Kolem autokormidla. Vodu jsem vybral a místo oblepil. Nejsem ale sám, kdo má problémy. Jelmarovi praská loď, dochází benzin do generátoru a kolabuje GPS.

Teď to ale přichází. Bomba den. Bomba proto, že v takovém dnu si vezmete energetické nápoje Bomba, sušené maso Jerky a pár dobrot a nehnete se od kormidla. V tento den se totiž rozhoduje. Vítr stále zesiluje a s Jelmarem letíme ve skluzu s velkým genakrem. Při větru 21 uzlů začíná chytat spinouty a souboj vzdává. Vytahuje malý spinakr a refuje. Já jedu dál. Při 25 uzlech dávám ref, ale i ve 27 uzlech držím veliký spinakr. Člověk by řekl, že je to zbytečné, když s malým loď letí 12 uzlů, ale prozradím vám tajemství. S velkým to letí 15 uzlů. Za 12h dělám 116Nm. Loď letí jak raketa. Je to den D. Za to prostě stojí všechno to utrpení. Na spánek nemám ani pomyšlení. Jelmar už je tak daleko za mnou, že už ani nezachytím jeho signál na VHF. Na večer vítr na chvíli slábne na 18 uzlů a já už jsem nervózní, že se loudám. Netrvá to však dlouho. Noc je bez měsíce a obloha zatažená. Černo-černá tma. Ta nejtemnější. 3m vlny a loď letí v šíleném skluzu. Opět dělám 15 uzlů. Je to ale děsně vyčerpávající. Mám hrozný strach. Je taková tma, že není ani vidět hladina. Ten šílený stres se nedá vydržet. Prostě to nejde a já znechucen ze své měkoty nakonec stahuji. Pak chvíli ležím v lodi a úplně se třesu vyčerpáním a stresem. Pak rychle dávám malý spinakr, ale za chvíli loď stejně jede 12 uzlů. To je ale OK. Občas trochu ublinkávám. Není to mořská nemoc, ale vyčerpání. Loď se řítí tmou. Za 24h jsem se k cíli přiblížil o neuvěřitelných 211Nm. Uplul jsem tedy vlastně ještě více. Za tu námahu to stálo. Poskakuji na 16. místo. Bylo to neuvěřitelné.

Vplouvám do Biskajského zálivu a je to znát. Krásné táhlé vlny se mění v totální chaos. Jízda s velkým balonem je vyloučená. I tak je to ale divoká jízda. Hlavně v noci. Nad ránem se však vítr vždy trochu stočí, takže na 3h to bývá na kurz s genou. To je vždy čas pro můj spánek. Poslední noc mám před sebou blikající oranžové světlo. Pak další a vedle další. Je jich asi 20. Všechny jsou oranžové. Nevím co se děle. Chci se tomu chaosu vyhnout, ale přeci nesundám spinakr. Jedu rovnou mezi ně. Naštěstí se ukazuje, že je to jen zátah rybářských lodí na objevená hejna ryb. Naštěstí mě žádná síť neulovila.

Poslední den. Loď letí se spinakrem. 100Nm před cílem na mě doléhá pocit vítězství. Vypadá to, že jsem to zvládnul. Nesmím se však nechat příliš unést. Vypočítávám místo přechodu z genakru na genu, abych měl stale nejideálnější VMG. Vše vychází naprosto přesně. Prostě jak je člověk ve stresu, tak mu to občas i docela pálí. V 10h padá tma a v dálce se objevuje záře města. Je stále jasnější. Je to vysněné Les Sables dOlonne. Mekka oceánských jachtařů. Derou se mi slzy do očí. Já to fakt dokázal. V 1h33min. v noci protínám cílovou čáru. Mám za sebou 10 a půl dne na moři. Už jsem zažil i 26 dní, ale těchhle 10 v závodním režimu bylo asi nejtěžší zkouškou. Najíždí na mě velký člun s kameramankou na palubě. Zapřahá mě malý člun a už mě táhnou dlouhým kanálem do přístavu. Z mola se ozývá potlesk a troubení. Mává mě velká skupina lidí. Je to úžasné. Jsou to soupeři, kteří mě pokořili, ale nešli solidárně spát a čekají. Koukám jak blázen je tu Markétka a Dan a další Češi s kamerou a vůbec. Je to nádhera. O loď už se nemusím starat. Mám v ruce gin a pak i domácí plzeňské pivo a chrlím ze sebe zážitky. A svět je tak krásný.

Jelmar dorazil až někdy dopoledne, ale už stihnul rozšířit fámu o mém „vražedném zaďáku.“ Elein je chudák ještě na moři. Navíc přestává foukat a tak se náš náskok stále zvyšuje. Vyhlášení se o dva dny posouvá. Zítra je první velká party. To se všichni rozpovídají. Moc se těším na příběhy těch ostatních. Vím, že Peter z Ecoveru jel Biskaj bez baterií a tedy i bez GPS. Francii sice neminul, ale pěkný kus se vracel na jih podél pobřeží. Isabele měla zas zdrcujících posledních 20Nm, kdy 3x měnila přední plachtu. Andraz, který jel kousek před ní, jí musel vždy následovat, aby udržel své vedení. Inu jezdí se tu vážně na doraz. Mrzí mě pokažený úvod a dvoudenní stání v bezvětří, ale doufám, že jsem vás pak potěšil další šílenou stíhací jízdou. Alespoň jsem nevystřílel všechen prach, vždyť to hlavní přijde teprve příští rok v září. To se postavím na start legendárního Minitransatu. Mám co zlepšovat, ale myslím, že vím jak na to. Je jasné, že musím také zprofesionalizovat pozemní tým. V zimě odjíždím do Slovinska do spánkové laboratoře. Navíc zde budou konzultace ohledně stravovacích doplňků, podpůrných prostředků proti stresu atp. a sestavení jídelníčku s dietologem. Meteo bude slovinsko-kanadské, ale software musíme mít i svůj. Navíc se musím hodně učit a to i francouzštinu. Taky fyzická příprava bude hrát roli. Jachtařskou podzimní přípravu zaměřím hlavně na bočáky, kde mám asi největší rezervy. Na jaře mi pak čeká další spolupráce s mým francouzským coachem. Jedno je jisté. Nový manažer Jan Langšádl se zatím velice osvědčil a já se konečně mohu věnovat jen jachtingu a projekt nabírá ty správné obrátky. Taky je jisté, že další technické úpravy se budou dělat v Budějovicích u Vojty Komárka, který nesmí chybět ani na startu Minitransatu. Snad vše v budoucnu vyjde i Danovi a dostane se do hlavního závodu.

A na závěr samozřejmě poděkování. Díky vám všem za velikou podporu. Určitě mi zas napište na krizek@minitransat.cz. Díky Atlantiku FT, kde to začíná žít jachtingem. Bez jejich podpory a bez podpory CK Fischer by bylo nemožné dojít tak daleko. Díky za podporu RODOPu, kde to žije jachtingem dávno. Už se těším zas do Chorvatska až navlíknu jejich dres a budu s Martinem Kulíkem v jednom týmu. Dík Kilcullenu a Endovi, který dokáže otevírat dveře ředitelských kanceláří těch největších firem. Dík PortBaytu za transport lodí. Tentokrát poputují do Slovinska a pak zas na výstavu do Brna. Díky Yachting Starý za perfektní lana FSE. Díky O-Sails za doplňky a vymoženosti a spinakr a příslib další spolupráce. Díky PharmaNord za vitamíny a minerály a betakarotén do solárií, který mi pomáhá přežít ve sluneční výhni středu tlakové výše. Dík Picodas – Garmin za mapy pro přípravu, přístroje, záložní přístroje a doplňky. Díky Navy Centru za oblečení Aigle a super Aigle Gore holínky. Díky BG Technik za generátor Honda 10i. Přečetl jsem si v návodu co se s ním nesmí dělat a podle všeho by už po prvním dnu na Mini neměl fungovat. Je však super a šlape jak hodinky. Nyní má navíc dlouhý výfuk, který umožňuje dobíjení v lodi. Má tak další využitelnost. Krásně topí a dají se na něm sušit věci. Dík Suunto za hodinky M3, náramkové počítače M9 a oblek, který je snad přímo dělaný pro drsné podmínky Transat 6,50. Díky Indiana Jerky za sušené maso energetické nápoje Bomba. Díky Quiksilveru, kteří mě zahrnuli do podporovaného týmu extrémních sportovců. Díky oděvníkům z Moira za spodní oblečení, které snese to nejtěžší zatížení a přitom se stále tváří jako čerstvě vyprané. Díky Companies.cz za založení Czech Ocean Team s.r.o. Díky za vodě odolné mapy Imray. Díky všem dalším partnerům a dodavatelům. Díky lidem z projektu a veřejným i tajným podporovatelům. Díky mediálním partnerům a všem spolupracovníkům, grafikům a webmasterům. Díky mým blízkým, kteří se mnou v duchu tráví dlouhé hodiny na palubě a trápí se mými nezdary a vývojem počasí a vůbec věcmi, které by je za normálních okolností vůbec nemuseli zajímat. Jsem rád, že jsem úspěšně završil závodní sezónu Transat 6,50. Ale ta příští bude ještě náročnější. Pište prosím své poznámky, podněty a návrhy na zlepšení. Vše uvítám. Musím tvrdě pracovat. 15. místo je fajn, ale do prvního ještě hodně zbývá.

Ahoj David+

David Křížek

Atlantik FT – CZE 516

Czech Ocean Team

krizek@minitransat.cz

www.minitransat.cz