„Co nás nezabije, to nás posílí“

Zpráva posádky skifu 49er FX - CZE 777 - Veronika Živná (1998) a Kateřina Živná (2004) z tréninku a regaty 49 Trofeo S.A.R. Princesa Sofía Iberostar, Palma de Mallorca, Španělsko ve dnech 26. 3. - 7. 4. 2018

Na přelomu března a dubna t.r. jsme se zúčastnily tréninku a závodu na Mallorce. Původně jsme tento závod, s ohledem na vrcholící Veroničinu přípravu na maturitu, vůbec neměly v ročním plánu, ale nakonec nás k účasti přimělo rozhodnutí ČSJ o zařazení této regaty do kvalifikace na vrcholný závod letošní sezóny Hempel Sailing World Championships Aarhus 2018 v Dánsku (později se ukázalo, že do Dánska máme k dispozici ne jen jedno, ale dvě místa pro ženský skif a tedy že obě posádky 49er FX reprezentující Českou republiku se budou moci první kvalifikace na olympiádu v Tokiu zúčastnit tak jako tak, to ale již bylo pro změnu upraveného plánu příliš pozdě). Vzhledem k našim olympijským ambicím nebylo vyhnutí, i když termínově nám akce na Mallorce naprosto nevyhovovala. Právě proto jsme musely trénink na místě omezit na pouhý týden a to ještě těsně před regatou, což samozřejmě nebylo optimální. Ani plánované víkendové tréninky na naší „domácí“ vodě na Gardě nám v době mezi světovým pohárem v Miami (naše vůbec první regata na 49er FX) a Palmou nevyšly dle představ kvůli mimořádně dlouhé zimě a velmi studenému počasí na jezeře a také kvůli technickým problémům s naší starou secondhandovou lodí.

Na Mallorce přišly i další drobné i větší komplikace. Musely jsme trénovat a závodit na charterované lodi, tedy na lodi, kterou jsme neměly tzv. osahanou a „vychytanou“. Loď byla nakonec docela dobrá až na opotřebovaný protiskluzový povrch. Naše stávající vlastní loď již ale není konkurenceschopná a nová loď se teprve vyrábí. Dalším handicapem byly plachty. Vzhledem k tomu, že kanadský kontejner, ve kterém jsme posílaly náš závodní set plachet z Miami do Evropy, dorazil na Mallorku až v předposlední den regaty (ostatně, doteď jsme se k našemu materiálu nedostaly), musely jsme jezdit s našimi již velmi opotřebovanými tréninkovými plachtami, které jsou ale již dávno za svým zenitem. To se ukázalo během závodu, kdy jsme postupně musely nechat všechny tři plachty odborně opravit. Kromě toho všeho jsme se ještě musely sžít s novým australským trenérem vč. počátečních problémů s porozuměním jeho výraznému australskému akcentu.

Nakonec jsme to všechno braly podle pravidla, že to, co nás nezabije, to nás posílí. S ohledem na všechny nepříznivé okolnosti jsme nakonec celý pobyt na Mallorce pojaly hlavně jako dobrou tréninkovou příležitost v mimořádně těžkém jachtařském revíru v podmínkách, které ještě na skifu 49er FX neznáme (hlavně silný poryvový a nerovnoměrný vítr a velké vlny nebo sice menší vlny, ovšem v kombinaci s velmi slabým proměnlivým a „děravým“ větrem se spoustou změn) a to vše v silné konkurenci 54 lodí olympijské třídy 49er FX z celého světa. Bylo úžasné potkat ve vodách Badia de Palma všechny ty holky a kluky, se kterými se známe už ze závodů na Optimistu. 

Zvládnout tohle všechno nám pomáhal „realizační tým“, ve kterém byl kromě táty, který je naším sponzorem, manažerem, koučem, technikem a řidičem v jedné osobě také jeden z našich dvou australských trenérů Larry Cargill (druhý je Ian alias Bunny Stuart Warren, který byl s námi v Miami) a částečně také naše máma, která pomohla hlavně s balením a dopravou a mezi cestami nám „kryla záda“ z domova a poskytovala logistickou podporu před internet.

První čtyři dny v El Arenal jsme věnovaly usilovnému tréninku v různých podmínkách od přeskakujícího děravého a poryvového větru z pevniny přes velmi silný vítr a velké vlny z volného moře až po slabý vítr s krátkými ostrými vlnami. Většina těchto podmínek byla pro nás zcela novou zkušeností a brzy nám bylo jasné, že závodění v tomhle revíru nebude nic jednoduchého. Za vůbec největší přínos tréninku považujeme alespoň částečné zvládnutí jízdy a hlavně manévrů ve velkých vlnách. Jak jezdit na velkých vlnách zaďáky, aniž bychom se převracely po špici, jsme se poprvé naučily až tady. Další dva dny, kdy foukal extrémně silný vítr a kdy se na moře nevydal z naší „atletické“ komunity nikdo (a to ani kluci), jsme zůstaly na břehu a částečně se věnovaly technickým úpravám půjčené lodi a také trochu cvičení v tělocvičně.

Po tomto krátkém tréninku začal samotný závod, do kterého jsme nastupovaly jako bezkonkurenčně nejmladší posádky (kormidelnici je 19 let a kosatnice má jen 13). Jak už jsme psaly výše, neměly jsme k dispozici své závodní plachty a tak jsme musely přihlásit ty, o jejichž nedostatcích jsme moc dobře věděly, ale byla to naše jediná možnost. Naštěstí pár kroků od klubu jsme záhy objevily velmi šikovného sailmakera, který pro nás skoro každý den dělal s našimi plachtami doslova divy, a to vše téměř na počkání.

V naší flotile závodilo 54 ženských olympijských skifů 49er FX z 25 zemí. Konkurence byla silná a nechyběly v ní ani nejlepší posádky z poslední olympiády, loňského mistrovství světa a ze světového poháru. Závodilo se hned od začátku ve dvou skupinách. Kvalifikace byla ale bohužel velmi krátká, pouze dvoudenní, a tak jsme se v ní s některými týmy na vodě vůbec nepotkaly, což považujeme za organizační nedostatek. První den byly podmínky tzv. „tricky“ a nám se překvapivě docela dařilo; hlavně nám vyšla první rozjížďka, kdy jsme zajely úžasnou 10 (slovy desítku), další dvě rozjížďky nám ale už nevyšla křídla a byly z toho dojezdy 22 a 25 z 27 lodí ve skupině. Po prvním dnu jsme byly v celkovém pořadí 39., z čehož jsme měly opravdu velkou radost, tím spíše, že druhá loď pod českou vlajkou byla dvě místa za námi. Vůbec se nám nedařilo druhý den závodu. Na vodu jsme vyplovaly až odpoledne (to se nám nelíbilo nikdy, ani na 29eru) a se špatnou náladou a prožívaly jsme určitou krizi i ve vztahu k našemu nového trenérovi, prostě jak se říká „den blbec“. Snad kromě docela slušných startů se nám nic nedařilo a dojezdy do cíle vypadaly podle toho: 21, 24, 24. Bylo to velké zklamání a znamenalo to propad o 8 míst dolů na 47. místo. Kruté vystřízlivění z euforie prvního dne. Bylo jasné, že další tři dny budeme závodit ve stříbrné finálové skupině společně s druhou českou lodí.

První den finálových rozjížděk přišla obávaná „zkouška ohněm“ resp. vichrem a velkými vlnami. Při pouhém pohledu na předpověď počasí jsme se bály vyplout na moře. Nakonec jsme s vypětím sil úspěšně dojely první rozjížďku toho dne, sice až na 22. místě, ale s ohledem na vítr kolem 20 uzlů a na vlny, ve kterých jsme na FX ještě nikdy před tím nejezdily, jsme to považovaly za osobní úspěch. Do další rozjížďky v dále sílícím větru jsme se vydávaly s opravu velikými obavami v tzv. „survival“ módu. Nakonec jsme byly samy sebou pozitivně překvapené. Ve větru 24-25 uzlů a ve velikých vlnách jsme zvládly odjet tři čtvrtiny rozjížďky a stěžeň jsme měly stále nahoře i ve chvíli, kdy v závodním poli čítajícím 27 lodí jich v jedné chvíli bylo 22 převrácených (trenéři je počítali, my jsme měly úplně jiné starosti). Na poslední zaďák do cíle jsme se vydávaly na 5. (!) místě. Bohužel potom to neminulo ani nás, a při vytahování gennakeru jsme tam šly. Bylo z toho samozřejmě DNF, podobně jako u čtyřech pětin stříbrné flotily. Ten den se už dál nezávodilo. Mnoho převrácených lodí bylo tehdy i ve zlaté skupině. Na břeh jsme se dostaly docela v pořádku jen na kosatku, jen Kačka měla naražená záda od ploutve, a patřily jsme tak k těm šťastnějším, co ten den nezničily stěžeň. U nás to odnesla jen ta kosatka, kterou nám dal přes noc dohromady náš anděl, „dvorní“ sailmaker. Bylo příjemné zjištění, že nás náš výkon přes veškeré nesnáze posunul o jedno místo nahoru na 46. příčku. To jedno místo bylo zasloužené. Třetí finálový den byl, co do podmínek, pravým opakem toho předcházejícího. Odjely se 3 „ušmudlané“ rozjížďky ve velmi slabém děravém nerovnoměrném větru. Bylo to vlastně takové dlouhé celodenní trápení, které nám zpříjemňovala snad jen skutečnost, že jsme se na trati začaly stále více potkávat s mnohem zkušenější a „služebně“ i věkově starší druhou českou posádkou. Prostě jsme holkám začaly „šlapat na paty“, což považujeme za malý, ale nesporný úspěch. Malý proto, že obě české lodě bohužel jezdily spíše v druhé půlce závodního pole ve skupině. Ze třetího dne jsme si zapsaly 18, 13 a 21, takže přeci jen trochu zlepšení a posun v žebříčku nahoru na 44. místo. Poslední 5. den přišla s výraznou změnou počasí (ostatně, to se tady měnilo každý den) a dlouhým čekáním na břehu až do odpoledne na odložené rozjížďky (to nám nikdy nedělá dobře) únava, špatná nálada a také další komplikace. Při přípravě lodi jsme objevily asi půlmetrovou radiální trhlinu v gennakeru jdoucí přes několik švů při zadním rohu. Vůbec netušíme, kde se tam vzala, na vodě ani po návratu na břeh den před tím jsme si ničeho takového nevšimly. Musely jsme požádat závodní komisi o povolení výměny materiálu a nasadit do závěrečných bojů prastarý vytahaný prořídlý kite, který jsme braly s sebou již jen jako clonu proti sluníčku. Už při vyplování nám bylo jasné, že v tomto rozpoložení v kombinaci s mizerným větrem to bude jen další trápení. I tak se nám nakonec docela dařily starty, docela vycházely i některé stoupačky, ale opravdu katastrofické byly zaďáky. Starý plihnoucí (nebo spíš jako onuce visící) gennaker nasáklý vodou ne na ne nabrat vítr, v poryvech naopak nešel kvůli svému vytahanému břichu vypustit, takže nám párkrát moc nezbývalo do převrácení a úplně jsme se zastavily. Prostě hrůza, děs a běs. Bylo velmi frustrující, když jsme se z pozicí v první desítce po stoupačkách (dokonce jednou jsme byly na návětrné bójce 5.) opakovaně propadaly na konec pole na zaďácích. Představa, že takhle máme odjezdit do večera čtyři rozjížďky, byla velmi děsivá. Zlepšení v „rankingu“ o jedno místo po dojezdech 19, 19, 17 a 15 na konečné 43. místo z 54 (pouhých 5 míst za druhou českou lodí) bylo opravdu slabou náplastí na naše zklamání.

Poslední den regaty, kdy se jely jen medailové rozjížďky, foukal hezký vítr a hladina byla hladká, jsme využily ještě k jednomu tréninku zaměřenému hlavně na manévry se (zazáplatovaným) gennakerem.

Když se teď s již trochu chladnější hlavou ohlížíme zpět za letošní „Palmou“, můžeme říci, že to byla nepochybně užitečná zkušenost, i když trápení všeho druhu dost převažovalo nad požitky z plachtění. Určitě jsme se ale hodně naučily a věříme, že již příští akci si víc užijeme. Troška štěstí by také nebyla na škodu. Za týden již budeme trénovat před závodem světového poháru v Hyéres ve Francii.

Verča & Kačka