Zpráva z ME LT Optimist

Mistrovství Evropy lodní třídy Optimist, Workum, Holandsko, 21.- 28.7.2006

Předsevzetí o průběžném zpravodajství z jednotlivých dnů mistrovství vzalo po první zprávě za své hned druhý den, kdy se ukázalo, že přístup k internetu nebude vůbec snadný, respektive byl téměř nemožný. Namísto toho tedy podáváme českému jachtařskému světu zprávu závěrečnou, celkovou.

Holandsko je opravdu „placka“. Placka, protkaná sítí docela kvalitních silnic a docela špinavých kanálů. Křížení těchto suchozemských a vodních cest je zcela běžné a je řešeno zvedacími mosty, a to dokonce i na dálnici. Občas je řešeno pro nás velmi kuriózně tak, že cesta zmizí v podzemí a tunelem podjíždí kanál. Brzy se přestanete divit situacím, když mnoho desítek kilometrů od pobřeží vidíte středem obrovského lánu obilí projíždět velkou jachtu. On totiž středem toho lánu vede kanál … Podobně jako v Německu je Holandsko místy téměř poseto větrnými elektrárnami, zpočátku působícími poněkud strašidelně. I na to si ale zvyknete. Jen vám nepřestane vrtat v hlavě otázka, proč se u nás s podobnými „ventilátory“ setkáváme tak výjimečně.

Chrochtaví Holanďané jsou lidi jako všude jinde. Někteří jsou příjemní a pohostinní (jako například děvčata v kanceláři závodní komise), někteří nerudní a nevlídní (jako jeden z pořadatelů, který nás nenechal přenocovat na místě, určeném pro parkování aut účastníků ME a i když jsme se do auta připlížili jako myšky večer v 11 hodin, vykázal nás nevybíravým chrochtáním ven z kempu).

Workum je docela malinkaté městečko se dvěma kostely a jednou benzinkou s typickou architekturou domečků s velkými okny do ulice, kterými vidíte jeho obyvatelům doslova přímo do talíře. Asi jim to nevadí, možná i proto, že na ten talíř mají co si naložit. Ze všeho, co vidíte lze usoudit, že Holanďané určitě nejsou žádní chudáčci. Při pohledu na přístavy se stovkami zakotvených velkých jachet je možné se dokonce domnívat, že mnoho z nich je nekřesťansky bohatých. Třeba po někom zdědili… Hlavní ulicí s cílem ve středu městečka Workum procházel průvod účastníků ME při slavnostním zahájení. Za celou dobu trvání závodu pršelo jen jednou. Hádejte kdy. Nepletete se – samozřejmě v průběhu slavnostního nástupu. Místo konání ME (resp.té části, která se odehrávala na břehu) bylo v obrovském kempu, poměrně slušně nabitém turisty z Holandska, ale i jiných zemí. Turistika je v Holandsku zřejmě velký byznys. Lze tak soudit z množství a především rozměrů kempů, kde si nejen můžete postavit stan nebo zaparkovat auto či karavan, ale také si pronajmout bungalov.

Ubytování účastníků bylo zajištěno v bungalovech zčásti přímo ve Workumu, zčásti v podobně mrňavém městečku Makkum, vzdáleném dvanáct kilometrů. A právě tam byla ubytovaná i Česká výprava. Zpočátku jsem to považovali za nevýhodu, brzy se ale ukázalo, že to bylo spíše naopak. Bungalov 2 + 1 se dvěmi koupelnami, televizí s třiceti programy, kompletně vybavenou kuchyní byl velmi hezky zařízen a poskytoval dokonalé soukromí a pohodlí. Jen těch komárů mohlo být míň.

Stravování se pro v Makkumu bydlící (tedy i pro nás) odehrávalo v restauraci hotelu přímo na pobřeží. Téměř s železnou pravidelností se opakující výběr jídel při snídani i při byl dostatečně bohatý nato, abychom se dosyta najedli, v závěru se nám už ale docela stýskalo po „normálních“ jídlech typu smažák nebo vepřo-knedlo. To si ale nestěžujeme. Možná jsme čekali aspoň občas nějakou holandskou specialitu. Hladem jsme ale určitě netrpěli.

Sobotní tréninková rozjížďka se záhy změnila v dokonalý zmatek, kdy závodili všichni se všemi a nikdo s nikým, její sportovní hodnota byla tudíž velmi sporná. Posloužila tedy spíše jako generálka hromadného vyplouvání a přistávání a trénink vlečení za motorovými čluny. Prostor rozjížděk byl umístěn zhruba tři až pět kilometrů od břehu, dojet tam vlastními silami by bylo dosti pracné a hlavně zdlouhavé.

Start první rozjížďky byl vždy v 11 hodin. Podle programu se měly odjet denně dvě až tři rozjíždky, za pět dní jich bylo naplánováno celkem dvanáct. Chlapci (kterých bylo celkem 142) i dívky (těch bylo 89) byli rozděleni do 4 stejně početných tzv.divizí. Jedna rozjížďka představovala vlastně čtyři starty vzájemných soubojů těchto divizí. Trať sestávala z poměrně dlouhé stoupačky, jednoho bočáku, jednoho zaďáku a závěrečného stoupání do cíle a projížděla se vždy levobokem. Počasí, jak už bylo zmíněno, bylo velmi slušné, ovšem spíše pro turisty, toužících po rekreačním jachtingu. Vítr myslím v průběhu celého závodu nepřesáhl rychlost 6 metrů za vteřinu, většinou se proháněl rychlostí 3 až 5 metrů. Plán na počet ujetých rozjížděk se díky nedostatku větru začal pořadatelům brzy hroutit. Manko 3 rozjížděk po třech dnech se podařilo snížit ve středu kdy se odjely čtyři. To jsme si všichni docela „mákli“. Od vyplutí ráno do přistání večer uplynulo více, než deset hodin. Ještě že naše děti neznali telefonní číslo na dětskou linku bezpečí. Poslední možný start ve čtvrtek 28.7. byl v 16 hodin - a pořadatelé tohoto limitu využili téměř dokonale, takže děti byly na břehu až kolem páté. Na oficiálních doprovodných motorových člunech museli být vždy zástupci dvou různých zemí. My jsme po dohodě vytvořili dvojičku s Poláky. Nejen, že jsme se tím pádem byli schopni se s nimi domluvit, ale měli jsme také možnost společně s nimi prožít radost z nečekaně vynikajících výsledků mladých polských jachtařů. Jejich konečná bilance dvou stříbrných a jedné bronzové (dívka) medailí i umístění ostatních členů Polish teamu hovoří samo za sebe. Naše výsledky byly podstatně skromnější a nevybočily z „normálu“. Nejvíc jsme se mohli těšit z druhého pořadí na první bójce Štěpána Stanieka, které se v cíli změnilo na 15.místo. Jeho předčasný start a OCS nám však naši radost pokazil. Za zmínku tak stojí snad umístění stejného závodníka na 19., 21. a 25.místě. Jirku Dymáka a Štěpánka Novotného můžeme pochválit za umístění do 20. místa na první bóji v některý rozjížďkách, které však bohužel nedokázali udržet až do cíle a vždy se o několik desítek míst se propadli. Konečná bilance zní : Štěpán Staniek 81., Štěpán Novotný 130., Jirka Dymák 134.místo.

Co říci závěrem ? Nic jsme neztratili, nic se nám nestalo, nikomu jsme neublížili a nikdo neublížil nám a jsme o zážitek bohatší. Nikdo určitě nečekal, že přivezeme medaile, skutečně dosažené výsledky jsou asi přece jenom horší, než jsme si tajně přáli. Možná, kdyby více foukalo … Kdo ví. V každém případě jsme svou účastí potvrdili, že jachting v Česku žije i v lodní třídě Optimist, tudíž lze předpokládat, že perspektiva jeho další existence je dobrá. Všem, kteří v dalších letech budou mít možnost se takového závodu zúčastnit vzkazujeme – určitě této možnosti využijte.

Za celý tým (ve složení Jirka Dymák, Štěpán Novotný, Štěpán Staniek, Venca Novotný a Pavel Staniek) Vás všechny zdraví Pavel